18. cervence 2000
O tomto dni toho snad ani neni mnoho co psat. Proste typicky den na plazi. Pravda je, ze jsme to ten den s tim opalovanim trochu prehnali, takze jsme i pres pouzivani nejruznejsich opalovacich kremu s vysokymi ochrannymi faktory byly celkem mirne spaleni. 
Na fotce lze videt plaz na ktere jsme pobyvali, v pozadi mestecko Sile a zbytky namorni tvrze, ktera taky kdysi byvala. Taky nakup, ktery jsme v mistnim obchode provedli nebyl z tech stastnejsich. Ja jsem si chtel koupit jogurt, ale misto toho jsem koupil jakysi kefir. Humus na entou. Holt ne vsude znamena slovo yogurth to same. Druhy kamos si zase koupil olivy a po pozreni jedne z nich se okamzite vyzvracel. Slozeni toho nalevu, ve kterem ty olivy byly, jsme marne zjistovali. To bylo nad nase prekladatelske umy. Turectina jaksi neni nase domena. Nakonec jsme si tedy spravili chut klasicky kebabem. Ten cloveka nikdy a nikde nezklamal. Navic v prijatelne cenove relaci - kolem 1 milionu tureckych lir. V prepoctu na nase penize to bylo asi jako kdyz si koupite nekde v McDonaldu vetsi hamburger. Byl to takovy mesic o kebabu a ovoci (cerstvem - hroznove vino, merunky, broskve, pomerance a melouny). Treti z nasi vypravy vsak pri tomto nakupu dopadl nejhure. Zustal na plazi aby hlidal nase veci, jenze pri tom usnul. Vzhledem k tomu, ze nam to nejakou dobu trvalo tam a zpet. Tak si dovedete predstavit jak vypadali jeho zada. Nezbyvalo nez se podelit o jeho naklad na nekolik nasledujicich dni. Ne uplne vsechen, ale se spacakem, karamitkou a esusama jsme mu pomohli. Taky stan uz nebyl rozdelen do tri batohu ale do dvou. Dalsi sok nas cekal odpoledne na otogaru. Jediny autobus, ktery odtud jel, byl jen zpet do Istanbulu. Na stopa jsme nechteli, a tak nezbyvalo nic jineho nez zpatecka do Istanbulu. Po ceste se tentokrat zadny incident mezi domorodci nestal, a tak jsme se zacali uklidnovat, ze minuly vystup byl ojedinelou zalezitosti. Do Istanbulu jsme uz dorazili za tmy. Pobliz otogaru jsme chytli taxika a nechali se odvest na istanbulske nadrazi na asijske strane, zvane Haydarpasa. Cesta nas stala dva miliony tureckych lir, coz vzhledem k tomu, ze jsme v taxiku strvdli asi dvacet minut nas prijemne prekvapilo. Cenu jsme samozrejme usmlouvali hned pri nastupu. Opacny postup by byl asi dost sebevrazedny. Po prijezdu na Haydarpasu nam stoupla nalada. Prakticky za okamzik nam odjizdel vlak do vnitrozemi, konkretne do Ankary. Sranda byla kdyz jsme pak ve vlaku ukazovali pruvodcimu jizdenky - stale Eurodomino, ktere jsme zakoupili jiz v Cechach. Pruvodci jen zakroutil hlavou a prizval si posilu. Takto se tam nakonec seslo asi sest pruvodcich a snazili se prijit na to co je to za druh jizdenky. Nakonec jeden z nich nekam zavysilal vysilackou, vyslechl jakesi pokyny a pak nam s omluvnym gestem a vysvetlenim, ze podobne jizdenky videl poprve v zivote jizdenky vratil a sel si dal po svych. Jaky to rozdil oproti Rumunsku. Chvili jsme jeste koukali z vlaku ven, ktery si to uhanel podel pobrezi do Izmiru. Tam bylo jeste dobre patrne, ze tu nedavno radil zivel zvany zemetreseni. Ponicene mosty a torza nekterych budov na nas zrovna dobry dojem neudelali, a tak jsme sli radeji spat a tesili jak rano vystoupime v hlavnim tureckem meste Ankare.
Timto tlacitkem se dostanes na uvodni stranku
Pokud Ti neco uteklo z predesleho dne pak klikni sem
A pokud se nemuzes dockat pokracovani naseho cestovani pak klikni sem
A mas-li toho uz dost pak klikni sem