14. cervence 2000
Den D prisel. Po nekonecnych chvilich cekani je to tady. Stojime na pardubickem hlavnim nadrazi a cekame na vlak EC Csardas, ktery jede do Budapesti. Jsme tu vsichni tri. Nikdo si to nakonec na posledni chvili nerozmyslel. Kupodivu i vlak je tu vcas, coz pri soucasne vystavbe koridoru je vec vskutku pozoruhodna. Mirne rozladeni nas vsak ceka ihned po vstupu do vlaku. Vlak je precpan japonskymi cestujicimi a my si nemame kam sednout. Nakonec s prispenim pruvodci se nam podarilo objevit tri volna mista a my tak muzeme zavest rec na to co nas ceka a nemine. Cesta utika velmi rychle a netrva dlouho a jsme v Breclavi. Je poledne a my se rozhodli, ze naposledy pojime neco ceskeho jidla a popijeme neco ceskeho piva. Kdo vi jak dlouho si tuto libustku nebudeme moci doprat. A tak ackoliv vlak pokracuje nasim smerem, my vystupujeme a hledame nadrazni restauraci. Pokud Vam muzeme neco doporucit tak je to rozhodne breclavska nadrazni restaurace. Obsluha sice ten den nebyla zrovna nejpratelstejsi, ale jidlo i pivo bylo na hospodske pomery obstojne a ty ceny! Pratele, kdyz jsme to videli, dali jsme si kazdy dva chody a piv bylo taky o neco malo vic nez jsme puvodne planovali. To uz se ale blizila druha hodina odpoledni a my se vydali na nastupiste kam prijel vlak EC Polonia do Budapesti.
Ten je kupodivu prakticky prazdny. Pres hranice prejizdime bez jakychkoliv problemu. Je nam vsak jasne, ze ne pokazde to pujde tak hladce. Velmi zahy se ocitame v Bratislave. Marne vyhlizime z vlaku bratislavskou dominantu - hrad. Avsak Vy jakozto navstevnici nasich stranek mate to privilegium ho videt. Misto toho se nam velmi dlouho naskyta pohled na chemicky gigant Slovnaft. Je to opravdu udesny pohled a mi jen doufame ze to nepotrva dlouho. Opak byl vsak pravdou. V Bratislave snad ani neni nic jineho. Alespon podle toho co je mozne videt z vlaku. Je to ale stejne zvlastni pocit projizdet Slovenskem a uvedomovat si, ze ackoliv nedavno to jeste byla soucast nasi zeme, ted uz je to cizina. Nez jsme dojeli na hranicni prechod s Madarskem ve Sturovu mohli jsme se presvedcit, ze kolem Dunaje neni rozhodne jen nizina. Je to pomerne romanticka krajina (kopecky, zriceniny, slepa ramena Dunaje, ...). I prejezd pres madarske hranice byl bezproblemovy. Celnici i pasova kontrola stihla vse (stejne jako na cesko-slovenskych hranicich) behem pomale jizdy vlaku do prvni madarske stanice. 
A hned v prvnich kilometrech na madarskem uzemi se nam naskyta pohled na impozantni bisupsky palac v Esztergomu. Tady na obrazku to mozna az tak nevynikne, ale z vlaku to bylo pokoukanicko. Reka Dunaj nas doprovazi az do Budapesti. Ale jednu zmenu preci jen pozorujeme. Z malebne krajiny se stava typicka nizina. Kam jen dohledneme zadny sebemensi kopec. Ceka nas madarska pusta. Ale to jsme jiz na nadrazi Keleti. Hned se na nas vyrojilo nekolik mladiku, kteri nabizeli sve pruvodcovske sluzby ci ubytovani. My vsak nemeli na neco podobneho ani pomysleni (to jsme planovali az pri ceste zpet). Vlak do Bukuresti nam totiz odjizdel v sest hodin odpoledne, coz bylo za par minut. Po nastupu do neho jsme hned utrpeli maly sok. Rozhyckani z predchozich dvou vlaku jsme zde nasli jen kupe maximalne srovantelne s nasimi beznymi osobaky. Zacali jsme tusit, ze Budapest byl posledni kontakt s nejakym sebemensim druhem konfortu. Blizime se na vychod. To proc Madari vypravuji do Bukuresti takovyto vlak jsme vsak meli pochopit pozdeji. Opoustime Budapest a pres nekonecne madarske niziny se vydavame k madarsko - rumunskemu prechodu Lokoshaza - Curtici. Tam prijizdime zhruba kolem pulnoci a od zhruba teto doby se zacina datovat nase skutecne dobrodruzstvi.
Timto tlacitkem se dostanes na uvodni stranku.
Pokud Te zajima jak vse pokracovalo pak musis zmacknout toto tlacitko.
Pokud Te tyto stranky znechutily, pak je urychlene opust.