15. cervence 2000
Na madarsko - rumunske hranice jsme meli prijet neco kolem pulnoci. Vzhledem k tomuto casu jsme se rozhodli, ze se ke spanku ulozime az po pasove a celni kontrole. To ze se tu nadejeme prvnich obstrukci nam bylo jasne jiz pri pohledu na nastupiste. Byly to regulerni vojenske hlidky, ovesene samopaly. Pasy jiz prohlizeli mnohem dukladneji, coz byl maly problem zvlaste u mne, jelikoz jsem v realu mel kapanek jinej sestrih nez v pase. Vetsi sok vsak nastal pote co se do naseho kupe vritil celnik a zacal nas vyzyvat, aby jsme si stoupli. Pak k nasemu uzasu zvednul sedacky, na kterych jsme do te doby sedeli, pod nimiz se objevil pomerne velky ulozni prostor. V tu chvili nas polilo horko pri predstave, ze by tam bylo neco nedovoleneho. Asi bychom tezko vysvetlovali, ze ten balik s kokainem nam nepatri (pravda tento druh transportu spis funguje opacnym smerem nez jsme jeli my). Po hodince stravene na hranicich se vlak rozjizdi smerem k Bukuresti. My si na hodinkach pridavame jednu hodinu, a jelikoz jsou dve hodiny rano mistniho casu, vytahujeme spacaky a snazime se usnout. 
Brzo rano nas vsak probouzi nevidana zima. Za okny mlha husta tak, ze by se dala krajet (trefne jsme to prirovnali ke skotskym blatum). Nemeli jsme sice sebou teplomer, ale nic bychom nedali za to, ze byla regulerni nula. Z mlhy se vynoruje mesto Brasov a za nim siluety rumunskych Karpat. Je vsak jiz svetlo, a tak nez abychom riskovali spanek ve zmrzlem vlaku, stojime v ulicce a divame se na horske masivy. Na samem vrcholu stoupani, ktere musi vlak z Brasova absolvovat zastavujeme v horskem stredisku Predeal. Na rozdil od vsech ostatnich rumunskych mest a mestecek, kterymi jsme meli moznost projizdet, je toto doslova vystavni klenotnici rumunske turistiky. Podle naseho nazoru sem jezdi tech hornich deset tisic Rumunu eventualne cizinci. Na prvni pohled je to opravdu luxusni stredisko. Z Predealu opet vlak klesa az dojede do naftovych poli kolem Plojesti. Mnoho starych, rezatych a nefunkcnich naftovych vezi vsak dava tusit, ze v soucasnosti tu asi naftovy prumysl na ruzich ustlano nema. Krasne dojmy, ktere jsme tak nabrali v rumunskych Karpatech, tak strida drsna realita soucasneho Rumunska. Kolem desate hodiny prijizdime na bukurestske nadrazi Nord. Je to jedna z tech stanic, kde vsechny vlaky konci, musi zaradit lokomotivu na opacny konec soupravy a znovu odjet z nadrazi pryc. Jelikoz do odjezdu vlaku do Istanbulu chybelo nekolik hodin, nevahali jsme a vydali se na obhlidku mesta. Pomerne rychle jsme se dostali k budove parlamentu (viz obrazek). 
Podle mistnich se jedna o druhou nejvetsi budovu na svete, hned po pentagonu. A vzhledem k tomu, ze se tam jeste vyskytovali stavebni jeraby a cosi dostavovaly, kdo vi jestli ho nepridstihne. Je to opravdu velkolepa stavba s niz se zacalo v dobe panovani Causesca a dodnes neni hotovo. Jinak, ale navsteva Bukureste za mnoho nestoji. Parky pripominajici spise skladky, tramvaje s vyvracenyma dverma a rozbitymi okny, smecky potulujicich se divokych psu a spoustu spinavych, bosych a zebrajicich deti. Jedna ze smecek psu nas dokonce napadla. Uz uz jsme sahali po slznem plynu, ale nakonec jsme preci jen nebyli nuceni ho pouzit. Nevim cim jsme si je znepratelili. Kdyz jsme si na pamatky chteli koupit nejaky pohled, zadny jsme nesehnali. Nakonec jsme sehnali kolekci 10 pohledu za 2 USD od jednoho prekupnika. Proste tragedie. Pri pohledu na architektonicke pamatky na nich zachycene jsme se museli smat. My jsme zadne takove nevideli a to jsme kus Bukureste procourali. Ten hlavni sok nas teprve cekal. Po nastupu do mezinarodni rychliku Bosphor Ekspresi jsme doslova onemeli uzasem. Videl-li nekdo dokument Proc? (o radeni spartanskych fanousku), pak si udela dobry obrazek o tom jak tento rychlik vypadal. Chtel jsem zaradit foto jednoho kupe na tyto stranky, ale jelikoz je nechci hyzdit, tak si to odpustim. Byli jsme tak konsternovani timto stavem, ze jsme na chvili ztratili ostrazitost. Kdyz se tak tedy u nasich dveri objevila uniformovana osoba a zadala na nas pasy celkem nas to neprekvapilo (Bukurest je celkem blizko bulharskych hranic). Tato osoba se vsak s nima vzdalila pryc a dlouho se nevracela. To uz jsme zacali tusit levarnu. A nemylili jsme se. Netrvalo dlouho a objevil se pruvodci. Kdyz jsme mu ukazali listky jen zakrotuil hlavu a zadal po nas priplatek. Dlouho se s nami hadal, ale nic z nas nevyrazil. Nemel narok, jelikoz jizdenky Eurodomino, kterymi jsme byli vybaveni, zadne priplatky nevyzaduji, pokud vlak neni vyslovne mistenkovy a to v tomto pripade nebyl. Kdyz nepochodil, vzdalil se a privedl si vypomoc v podobe policisty. Ten nam vysvetlil, ze pokud pozadovanou sumu nezaplatime proste nas vysadi. Zkouseli jsme sice vzdorovat dal, ale predstava, ze bychom v Rumunsku stvrdli dalsi cas a navic bez pasu, ktere byly kdo vi kde, nas nakonec primela zaplatit. Samozrejme po dukladnem smlouvani. Povedlo se to nakonec na 5 USD za celou vypravu. Samozrejme ze nam zadny doklad nevydal a penize si strcil do kapsy. A tak kdyz jsme pozde odpoledne opousteli Rumunsko, z hluboka jsme si oddechli. Vlak si to uhanel Bulharskem a my premysleli co nas jeste ceka. V Bulharsku jsme se nahodne setkali take s dalsi ceskou vypravu smerujici do Turecka. Prakticky po cely prujezd Bulharskem jsme tak prokecali o tom, kam se chystaji. Jejich cile byli vsak diametralne odlisne. Zatimco mi chteli poznat cele Turecko, jejich cilem byli jednoznacne turecke hory a pak Iran. Poprali jsme si vzajemne tedy hodne zdaru a rozloucili se. Unava na nas padla celkem zahy, a tak jsme necekali na turecke hranice a usnuli.
Timto tlacitkem se dostanes na uvodni stranku
Pokud Ti neco uteklo z predesleho dne pak klikni sem
A pokud se nemuzes dockat pokracovani naseho cestovani pak klikni sem
A mas-li toho uz dost pak klikni sem