16. cervence 2000
Neco kolem treti hodiny ranni vlak zastavuje na tureckych hranicich v mestecku zvanem Kapikule. Usmevavy pohranicnik nas budi a sdeluje nam, ze si mame vystoupit a koupit si turecka viza. Cely rozespali si tak musime vystat frontu na viza a potom druhou na orazitkovani pasu, coz je samozrejme ve zcela jine budove. Proste byrokracie na entou.
Oproti Rumunsku je to vsak selanka. Presto se vlak sdrzel na hranicich neco pres tri hodiny. Zacina svitat, a tak ani nema cenu jit spat. Po chvilce vlak vjizdi do Edirne. 
Je to pohranicni mesto, odkud je to kousek jak do Bulharska, tak i do Recka. A tady se nam naskyta pohled na prvni skutecne velkou mesitu. Je to prvni skutecny kontakt s islamskou kulturou. Sem tam jsme meli moznost spatrit mesitu i v Bulharsku, ale to nebylo nic proti tomu co jsme videli ted. Je take dobre hned podotknout, ze v Turecku potkate mesitu casteji nez u nas v Cechach kostel. Ale skutecnych skvostu je jenom par a za temi jsme meli namireno. To, ze jsme v Turecku jsme meli moznost poznat i na rychlosti jizdy vlaku. O tureckych ridicich plati obecne, ze s dodrzovanim rychlostnich limitu si prilis hlavu nelamou, ale totez se da tvrdit o tureckych strojvudcich. Ackoliv to stav koleji podle naseho nazoru prilis neumoznoval, vlak se ritil zhruba 130 km rychlosti (spocteno podle jednoducheho fyzikalniho vzorecku s pouzitim podrobne turecke mapy), jako by chtel cele zpozdeni (cca 4 hodiny) dohnat. To se mu zcasti povedlo, ale presto jsme misto v sedm hodin prijeli na nadrazi Sirkeci v Istanbulu asi okolo 10 hodiny dopoledni. Je to posledni stanice na evropskem kontinentu. Dal uz vlak nepokracuje. Parni lokomotiva s upominkou na Orient expres pripomina zaslou slavu teto stanice. Dnes je vsak nejedno nadrazi v Ceske republice rozsahlejsi a hlavne frekventovanejsi. Pro nas bylo vsak dulezite, ze je perfektne situovane. Lezi na samem cipu Zlateho Rohu, v tesne blizkosti nejznamejsich pamatek. Okamzite se kolem nas vyrojilo nekolik nahanecu, kteri nabizeli ubytovani a jine sluzby. Chvili jsme odolavali, ale nakonec nas jeden z nich zvabil. Jmenoval se Selim. Zacala licitace o tom kolik za jeho ubytovani zaplatime. Jako nezkusenym smlouvacum se nam podarilo srazit cenu na pet dolaru za osobu na noc. To se nam zdalo za ubytovani v centru (asi 200 metru od palace Topkapi) 
, se sprchou a WC na pokoji docela slusna cena. Hotylek byl od nadrazi vzdalen asi 5 minut chuze a mi behem te doby, kdy nas Selim vedl do sveho hotylku mohli nasavat atmosferu tureckeho velkomesta. Vyvolavani z mesit, ustavicne troubeni aut a spousta poulicnich prodavacu a nahanecu do ruznych kramku, to vse bylo neco co nas Stredoevropany dokonale uchvatilo. V recepci nam Selim vysvetlil, ze soucasti hotylku je i restaurace a ze jsme srdecne zvani. Jejich kebap je pry ten nejlepsi ve meste (jak jinak). Dali jsme si sprchu, neco malo pojedli ze zasob z domu a vyrazili do viru velkomesta. Prvni nase starost byla vymena penez. Kupodivu smenarnu jsme hledali dlouho (je tu holt zvuklosti platit spise pomoci USD), ale to bychom rychle prisli na buben. Po vymene penez jsme byli razem milionari. Za zhruba tricet dolaru jsem obdrzel neco kolem 20 milionu tureckych lir. Brzy jsme pochopili, ze ty drobne 100 000 mince jsou spise jen na upominku, nez aby s nimi clovek neco zaplatil. Vypravili jsme se k palaci Topkapi (foto 2). Tady jsme prisli o iluze, ze Turecko je levna zeme (jak hlasali vsechny zpravy na Internetu). Vstupne, ktere jsme se dovedeli u vstupni brany, 4 miliony tureckych lir (zadne slevy na ISIC kartu se nekonali), byla urcita rana do rozpoctu. Ale co delat, kdyz uz jsme razili takovou dalku, tak se tam prece podivame. Jeho prohlidka vsak rozhodne stala za to. Tezko se to da popsat, to se musi videt (kdy se Vam postesti videt jak vypadal treba takovy harem). Nabazeni zazitky z Topkapi palace, jehoz prohlidka se protahla na zhruba tri hodinky a to jsme pomerne pospichali, jdeme k dalsi pametihodnosti Istanbulu - Hagii Sofii. Vstupne 4 miliony tureckych lir nas uz neprekvapuje. Tady jsme vsak prohloupili. Z venku impozantni stavba, ale vevnitr jsou jen 4 velke fresky a jedno mohutne leseni. Tuhle navstevu jsme si opravdu mohli odpustit. Ale kdo odola, kdyz vidi takovou nadheru. Hned naproti chramu je Modra mesita. Jedina mesita, o ktere vime, ze ma sest minaretu (foto 3).
Po zkusenosti z Hagii Sofii se rozmyslime zda navstivit i toto misto, ale po zjisteni, ze zde je vstupne dobrovolne, vchazime. A tady to opravdu byl znovu zazitek. Nejprve jsme se museli zout, pak nam kolem pasu omotali modrou sukni a teprve potom pustili dovnitr. V te mistnosti by clovek mohl skutecne stravit dlouho dobu a vubec by se mu to neomrzelo. Modra mesita napravila nas dojem z Hagie Sofie. Vracime se zpet na hotel. Dalsi sprcha po dni stravene v istanbulske vyhni - asi 35 stupnu Celsia ve stinu - opravdu bodla. Dojidame posledni zasoby z domu a vyrazime jeste do ulic Istanbulu. Prochazime kolem Dolmabahce palace (foto 4). 
Jeho navstevu jsme propasla doslova o nekolik minut. Zaviracka je neuprosna. Jak vsak zjistujeme je to snad jedine misto, kde na to dbaji. V Turecku se na nejake dodrzovani vecerniho klidu zrovna nehraje. Pomalu se totiz blizi vecer a hospudky, kterych je v Istanbulu spousta se pomalu plni lidmi (samozrejme predevsim muzi). Ti se chapou vodnich dymek a hraji nejruznejsi hry. Vlastne se da rici, ze ty hospudky nejsou ani tak hospody v pravem slova smyslu, ale spis herny, nebo spolecenske mistnosti, kde se lidi schazi a klabosi o tom, co se behem dne prihodilo. S pribyvajici tmou roste i hluk na ulicich. Vselijake obchudky jsou jeste ted po desate hodine vecer otevrene a nahaneci cile zvou k navsteve kramu. Prijemne unaveni prichazime na hotel neco po jedenacte, padame do postele a usiname jak nemluvnata.
Timto tlacitkem se dostanes na uvodni stranku
Pokud Ti neco uteklo z predesleho dne pak klikni sem
A pokud se nemuzes dockat pokracovani naseho cestovani pak klikni sem
A mas-li toho uz dost pak klikni sem